„Rozpočet hodný našich ambicí“ - speech given at the conference "Shaping our Future" (8.1.2018) - Main contents
Víceletý finanční rámec (VFR) na další desetiletí je tedy pouze jedním z nástrojů, které má EU pro utváření budoucnosti k dispozici. Je to však nástroj důležitý. Stejně jako komunikace a pravidla umožňují finanční prostředky udat Evropě směr do příštího desetiletí, přičemž základem je solidarita mezi všemi 27 členskými státy Evropské unie.
Nejdříve si ale musíme odpovědět na dvě zásadní otázky: materiální a formální. Chtěl bych vám dnes představit zhruba tucet předběžných stanovisek, která se v Komisi momentálně projednávají, a požádat vás o váš názor na ně. Všechna jsou zatím provizorní, a pokud máte lepší návrhy nebo argumenty, velmi rádi si je vyslechneme a zapracujeme je do návrhu Komise, který se chystáme předložit letos v květnu.
Máme dvě mezery ve financování: jednu na straně příjmů a jednu na straně výdajů rozpočtu. Mezeru na straně příjmů způsobí fakt, že Spojené království, k naší lítosti, opouští Evropskou unii. Jelikož tím ztrácíme čistého přispěvatele, čeká nás po skončení přechodného období, o kterém nyní jedná náš hlavní vyjednavač Michel Barnier, strukturální finanční mezera v odhadované výši 12 až 13 miliard eur ročně. Kromě toho nám hrozí mezera na výdajové straně, protože musíme přijímat stále další a další úkoly, jež nebylo zcela možné v letech 2011, 2012 a 2013 očekávat, jež je ale možné na evropské úrovni řešit lépe, nebo je jinak než na evropské úrovni úspěšně řešit nelze: boj proti terorismu, vnitřní a vnější bezpečnost, ochrana hranic, investice do obrany a obranného výzkumu v zájmu občanů a daňových poplatníků a velké výzkumné projekty zaměřené na zlepšení naší konkurenceschopnosti v digitální éře. To všechno je potřeba financovat.
(Vyplnit mezery - úspory a nové prostředky)
Nyní tedy k otázce, jak tyto dvě mezery vyplnit. Naše stanovisko k tomu je zatím provizorní, chci vám ho ale představit už dnes, abyste věděli, jakým směrem bychom se chtěli vydat.
„Mezeru po Brexitu lze vyplnit metodou 50:50. To znamená, že 50 procent by se mělo pokrýt z úspor ve stávající struktuře rozpočtu krácením dosavadních programů a druhých 50 procent by měly být „nové prostředky“.
U nových úkolů nad rámec naší dosavadní činnosti bych navrhoval poměr 20:80 - tedy 20 % z úspor a 80 % z nových prostředků.
Věřím, že je to oprávněné, protože tyto úkoly plníme právě v zájmu členských států, a tím jim pomáháme ušetřit, například právě za obranný výzkum. Vím, že některým z vás se 80 nebo 50 procent nových prostředků může zdát hodně, zatímco pro jiné to bude málo.
Na víceletém finančním rámci se však potřebujeme jednomyslně shodnout. Potřebujeme souhlas 27 vlád - 27 ministrů pro evropské záležitosti a také 27 ministrů financí - plus, v případě rozhodnutí o vlastních zdrojích, souhlas vnitrostátních parlamentů. Ti všichni musí souhlasit. Proto vás všechny i všechny vlády a parlamenty vyzývám, abyste byli flexibilní. Pokud nebudeme mít žádný manévrovací prostor, nebude žádný kompromis ani žádný víceletý finanční rámec. Pokud se nám však podaří dohody dosáhnout, bude to skvělý příklad dobré správy, zvlᚁ když se tak stane v době, kdy EU opouští Británie. Mohlo by to být také překvapení pro naše přátele v Asii, Spojené státy a pány Erdogana, Putina a Trumpa - že jsme schopní jednat a být přitom demokraty a rozhodovat se jednomyslně. Budeme-li flexibilní, bude prostor pro kompromis.
Také se domníváme, že nové úkoly bychom neměli financovat dluhem. Jedním ze základních principů EU už od jejího počátku bylo, že se nesmí zadlužit. Momentálně žádný dluh nemáme, a neměli bychom ho mít ani v budoucnu. Zeptejte se lidí v Berlíně, Stuttgartu, Vídni, Paříži nebo Římě, jak vysoký je jejich veřejný dluh. Náš je nulový.
Jestli chceme obě mezery vyplnit, budeme muset někde škrtat. Přezkoumali jsme proto všechny výdaje a zjišťovali efektivnost jednotlivých stávajících programů. Ve většině z nich potřebujeme provést škrty, a zároveň přitom nepoškodit současné politiky. Co to znamená pro společnou zemědělskou politiku (SZP) a politiku soudržnosti? I v příštím VFR budou zastávat důležité místo a představovat zhruba 30 % rozpočtu. Dnes je to přes 35 %.
„Jsou dva programy, které bychom chtěli ze škrtů vyloučit, protože jsou těsně spjaty s mládeží a naší budoucností. Tím prvním je program Erasmus+ pro mladé. Chceme, aby více mladých, ať už jsou to studenti, akademici nebo zaměstnanci, cestovalo po Evropě a poznávalo kulturu, jazyk a pracovní trh jiných zemí. Potřebujeme proto na Erasmus+ více peněz, nikoli méně. Totéž platí pro výzkumný program Horizont po roce 2020.“
Chtěl bych také pro tyto programy navrhnout nový rozpočtový okruh: „Budoucnost, inovace a mládež“. Když se podíváte na strukturu rozpočtů členských států, jsou názvy okruhů dobře srozumitelné. Jmenují se kultura, infrastruktura, sociální zabezpečení, životní prostředí, obrana. Našich pět okruhů se jmenuje 1a, 1b, 2, 3, 4 a 5. Jen několik málo lidí opravdu ví, co se za nimi skrývá. Domnívám se, že celý náš rozpočet by měl být pro širší veřejnost snáze pochopitelný. Názvy okruhů by měly jasně poukazovat na konkrétní politiky a cíle. Erasmus+, Horizont, Evropský sbor solidarity a všechny další projekty týkající se mládeže a inovací by tak mohly spadat do okruhu „Budoucnost, inovace a mládež“.
(Přidaná hodnota v rozpočtu EU)
„Jsme také rozhodnuti zahrnout do příštího finančního rámce jen programy a projekty s evropskou přidanou hodnotou. Na programy, které nebudou splňovat odpovídající kritéria, nepůjde ani euro.“
Tohle je pro mě klíčové. Věřím v subsidiaritu a Evropská unie podle mě potřebuje přinášet jasnou evropskou přidanou hodnotu. Jak tento pojem přesněji politicky a právně definujeme, bude na nás a bude to předmětem diskuze v příštích několika týdnech. V některých případech je evropská přidaná hodnota více zřejmá než v jiných. První příklad: Vezměme si elektrifikaci přeshraniční železniční trati od Černého moře podél Dunaje. To je jasný příklad evropské přidané hodnoty, protože přináší mobilitu a přeshraniční infrastrukturu. Druhý příklad: Naše výzkumné obce potřebují k výzkumu v Evropské unii možná tři superpočítače, které patří mezi 10 nejlepších na světě, ne 27, aby mohly jiným částem světa konkurovat. To je také příklad evropské přidané hodnoty.
(Přidaná hodnota EU a soudržnost - rozdíl v HDP na obyvatele)
Třetím příkladem bych vás chtěl trochu vyprovokovat: Co financování železniční trati v Bulharsku spojující Sofii s venkovskými oblastmi? Je i tady pro Evropskou unii přidaná hodnota? Nebo jen pro Bulharsko?
Podle mého bychom se měli podívat na HDP na obyvatele. Celosvětový průměr HDP na obyvatele je 16 000 eur ročně. V Evropské unii je to 25 000 eur ročně. V Lucembursku 103 000. V Irsku 62 000, ve Švédsku 52 000, v Německu 42 000, ve Francii 38 000, v Bulharsku 7 000. V Evropské unii tak máme minimum 7 000 a maximum 103 000. Takový rozdíl v HDP na hlavu naši evropskou rodinu rozděluje. Musíme proto tyto rozdíly zmenšovat, a to nikoliv snížením úrovně Lucemburska, ale zvýšením úrovně Bulharska.
Jak úspěšná může politika soudržnosti být, je nejlépe vidět na nových členských státech. Jejich ekonomický rozvoj je působivý a některé z nich už se přiblížily průměru EU. Nevím, jestli budeme politiku soudržnosti potřebovat i v roce 2050, v příštím desetiletí ale zcela určitě, pokud se chceme rozhodnout moudře a zůstat konkurenceschopní.
Proč? Použiju jiný příklad: město Zhořelec (Görlitz) na německo-polské hranici. Pro mě je to evropské město v pravém slova smyslu. Za Karla IV. a za lucemburské dynastie patřilo k Čechám, poté k Německu a později bylo rozděleno na půl mezi Polsko a Německo. Po sjednocení Německa dostávalo déle než 14 let nemalou finanční podporu ze západu, takže mezi roky 1990 a 2004 velmi vzkvétalo. Východní - polská část Zhořelce byla financovaná jen z evropské politiky soudržnosti, tedy poté, co Polsko vstoupilo do Unie. Za tu dobu sice došlo k výraznému zlepšení, ale peníze z fondu soudržnosti budou potřeba ještě několik let, aby sice započatá, ale dosud nedokončená práce nepřišla zčásti nebo dokonce úplně nazmar. Zhořelec je důkazem, že politika soudržnosti nese ovoce a že to určitý čas trvá.
(Rozpočty jsou vždycky o přerozdělování)
Dámy a pánové, věřím, že inteligentní přerozdělování prostředků ve prospěch zemí, jako je Bulharsko, by mělo pokračovat. V Německu je výraz „přerozdělovací unie“ vnímán poněkud negativně. Já jsem pro inteligentní přerozdělování. Každý místní, regionální nebo národní rozpočet je do velké míry o přerozdělování a převádění z jedné strany na druhou. Udělám všechno proto, aby se naše diskuze nesoustředila tolik na pojem čistý přispěvatel. Víte, kdo je největší čistý přispěvatel? Není to Německo. Ve vyjádření per capita je to Lucembursko. Lidé v Německu si myslí, že největšími čistými přispěvateli jsou oni, ale není to pravda. Podle HDP na hlavu je to Lucembursko, druhá je Belgie a třetí Dánsko. Kromě toho nejméně 70 % prostředků z politiky soudržnosti posílaných novým členským státům se vrací zpět do německé ekonomiky v podobě objednávek německým podnikům z nejrůznějších odvětví.
Musíme dát jasně najevo, že když zvážíte, co všechno dostáváte zpět, onen laciný populistický argument, který dělí svět na čisté přispěvatele a čisté příjemce, neobstojí. Všichni v Evropě těžíme z toho, že na našem vnitřním trhu, plus na trhu Švýcarska, Norska a přidružených balkánských zemí, platí stejné standardy. Proto žádám, aby naše definice příjemce byla rozumná.
(Financování nových úkolů jinak než na úkor těch starých)
Pak je tu otázka tradičních a nových výdajů.
„Jestliže budete migrační politiku financovat ze škrtů v politice soudržnosti, rozdělíte evropskou rodinu ještě víc. A to máme trhlin už víc než dost...“
Musíme být chytřejší. Můžeme rozumně škrtat - možná mezi 5 a 10 % - ale potřebujeme i nové peníze na migraci, správu hranic a rozvojovou politiku.
Evropa je stále atraktivní. Neříkám to nijak povýšeně. Z hlediska životní úrovně, demokracie a lidských práv stále jsme atraktivní, zvláště ve srovnání s poněkud nestabilními okolními regiony. V těsném sousedství Řecka, Bulharska, Itálie a Španělska je situace velmi nestabilní. Proto neseme za Středomoří a Blízký východ společnou odpovědnost, nám všem jde o budoucnost. Musíme spolupracovat. Protože je to chytré.
„Nepotřebujeme 2 % HDP Unie. Jen něco málo přes 1 %. Řekl bych, že potřebujeme 1,1x procent.“
Něco málo přes 1,1 %. Dovolte mi ten argument obhájit. Podpořte mě a pomozte mi vaše národní parlamenty oslovit. Ze 100 eur na vaší výplatní pásce dostane v průměru 50 eur finanční úřad. Z těch 50 eur, které se vzaly evropským daňovým poplatníkům, jde jen 1 euro do rozpočtu Evropské unie. Zbytek zůstává v členských státech v národních, regionálních a místních rozpočtech. Chcete-li mluvit o „zeštíhlené Evropě“ - něco, co podporují moji bavorští přátelé - měli byste mít na paměti, že rozpočet EU představuje jen 1 euro z 50. Se štíhlejším základem už toho moc neuděláte.
Takže nemluvím o 2 % HDP EU - jen o 1,1x %. Za to bojuji. Už jsem byl v celé řadě metropolí, abych tuto myšlenku obhájil, a dělám vše, co je v mých silách, abych každého přesvědčil. Dělám to dnes a budu to dělat i v květnu, kdy budeme předkládat oficiální návrh.
(Rozpočet eurozóny odpovídá rozpočtu EU)
Někteří lidé mluví o rozpočtu eurozóny. Ta myšlenka vznikla v roce 2011. V té době byla možná na místě, dnes už je ale překonaná. V roce 2011 bylo v eurozóně 17 z 28 členských států EU. Dnes mluvíme o 19 z toho, co brzy bude 27 členských států. A to vstup do eurozóny vážně zvažuje Bulharsko a další. Jakmile Spojené království opustí Unii, bude stávajících 19 států eurozóny představovat 85 % HDP EU. Máme těch zbylých 15 % vyloučit? Nemyslím si. Rozpočtová položka pro eurozónu v rámci rozpočtu EU je proto v pořádku a samostatný rozpočet pro eurozónu nepotřebujeme.
(Montiho vlastní zdroje a Oettingerovo zdanění plastů?)
Pracovní skupina na vysoké úrovni Maria Montiho zjišťovala možné nové vlastní zdroje. A my momentálně zvažujeme, co z toho bychom mohli do svého návrhu zahrnout. V pracovní skupině byli tři zástupci Parlamentu, tři z Komise a tři z Rady. Rozhodli jednomyslně. Vyzývám proto členské státy: Nezakládejte to do kategorie „ostatní“ a nevyhazujte to hned do koše. Je to něco, na čem se všichni jednohlasně dohodli. Ze zvažovaných myšlenek mohu uvést například ochranu klimatu coby celoevropský úkol - máme přeci coby EU jasné cíle pro snižování CO2. V Paříži jsme se pro to vyslovili všichni. Evropský systém obchodování s emisemi (ETS) je evropská politika. Jediné, co na tom není evropské, je skutečnost, že příjmy z ETS plynou do vnitrostátních rozpočtů. Logické by podle mě bylo, aby výnosy z naší politiky na ochranu klimatu, z toho, na čem jsme se dohodli v Paříži a v Marrákeši, a z ETS šly do rozpočtu EU.
Druhý příklad: Jedna velká environmentální politika bude věnovaná plastovému odpadu. Máme příliš mnoho balicího materiálu a plastového odpadu znečišťujícího naše moře a oceány. A začátkem roku Čína uzavřela svůj trh, protože už náš plastový a syntetický odpad jako surovinu, z níž dosud vyráběla hračky, nepotřebuje.
„Vyvstává tedy otázka: neměli bychom výrobu plastů a syntetických materiálů zdanit?“
Mohlo by to být určité vodítko pro politiky členských států. Některé už to dělají, ale ne všechny, takže hrozí roztříštěnost trhu. A k vnitřnímu trhu se zbožím, dovozu a vývozu v Evropě, musíme zaujmout společný přístup. To je tedy jedna z možností, jak získat nové příjmy.
(Má být VFR na pět, nebo sedm let?)
Dále se musíme rozhodnout, jak dlouho by měl platit víceletý finanční rámec. Pět let, nebo sedm? Prostudovali jsme všechny možnosti: Měli bychom ho kvůli odchodu Spojeného království a vyšším výdajům o dva roky prodloužit? Rada chce, abychom šli na sedm let, Parlament chce, abychom šli na pět let a sladili finanční a demokratický cyklus, protože jak Parlament, tak Komise mají koneckonců pětiletý mandát. Jestliže Junckerova Komise dnes předloží návrh, se kterým pak bude muset pracovat příští Komise, a současný Parlament přijme rozpočet, s nímž potom bude muset žít příští Parlament, moc demokratické to není. Navrhuji proto, abychom ještě jednou a naposledy měli sedmiletý rámec a po něm už pak následovaly rámce pětileté, které budou odpovídat demokratickému cyklu mandátů Parlamentu a Komise. Sedmiletý rámec by tak tentokrát posloužil k překlenutí k následnému demokratičtějšímu pětiletému systému.
Pár slov o úlevách. Pokud tzv. britskou slevu, matku všech úlev, ukončíme, měli bychom pak z hnízda vypustit i děti. Už žádné úlevy! Omezí se tak byrokracie, a my rozhodně navrhneme, aby v novém VFR už žádné úlevy nebyly.
K tomu, co pan Arthuis nazývá galaxií - tedy financím EU mimo víceletý finanční rámec a rozpočet EU: Rozpočtová svrchovanost je pro Evropský parlament velmi důležitá odpovědnost. A já se domnívám, že je skutečně oprávněné ptát se, které z finančních nástrojů stojících momentálně mimo rozpočet EU bychom měli do rozpočtu integrovat. Skvělým příkladem je Evropský rozvojový fond.
Při projednávání finančních škrtů bychom se také měli podívat na stávající rozpočtový okruh č. 5: zaměstnanci a administrativa. Této diskuzi se skutečně nelze vyhnout. Jakožto komisař pro rozpočet a lidské zdroje ovšem žádám o následující: v posledních pěti letech byly stavy v Komisi sníženy o 5 %. Naše možnosti však mají své hranice. Ujistěte se proto, prosím, že Komise bude i nadále schopná jednat a že bude mít dostatek lidí. Zároveň s poklesem počtu členských států možná budeme nuceni snížit počet zaměstnanců, ale dovolte nám příštích několik let pracovat se stabilním počtem lidí a až poté, až uvidíme, jakým směrem se ubíráme, stavy v Komisi kvůli odchodu Spojeného království přiměřeným a rozumným způsobem snižte.
(Časový harmonogram po předložení návrhu)
Poslední bod. Kolik by mělo být na přijetí našeho návrhu času? Podívejme se zpět do minulosti. V červnu 2011 předseda Komise předložil svůj návrh, ale následně už se nic moc nedělo. Ve své dřívější funkci ministerského předsedy německé spolkové země Bádensko-Württembersko jsem odpovídal mimo jiné za rozpočet. Návrh rozpočtu na příští rok jsme tam předkládali v září. V EU ho předkládáme na konci prosince o rok dříve. Může nám někdo vysvětlit, proč by měl být rozpočtový rámec na příští desetiletí hotový tak brzy? Dává to smysl, jen pokud neskončí v šuplíku, aby se pořádně projednal až mnohem později. Naši partneři potřebují právní a finanční jistotu. U všech výdajových programů je to jasné, zvláště u Horizontu po roce 2020, u SZP, u politiky soudržnosti. Všechny zainteresované strany chtějí co nejdříve vědět, na čem jsou a jak velké škrty budou. Návrh Barrosovy Komise byl však přijat až v prosinci 2013. Proč? Budu upřímný: Protože pro Radu to nebyla priorita, blížily se volby v Německu a lidé začínali jednat. Takhle vážně, zdá se, lidé evropský rozpočet berou. Se vší pokorou se tedy vlád ptám, kdy mají v plánu evropský rozpočet schválit? Budou připraveny o něm jednat od května 2018?
Teď máme šestý VFR. Ten první začal v roce 1988. Rozpočtová jednání nikdy nebyla přerušena kvůli evropským volbám, s jedinou výjimkou. V roce 1999, jednání o rozpočtu na období 2000-2006, v té době ale Evropský parlament neměl v rozpočtových záležitostech rozhodující roli. Dnes ji ovšem má. Takže existují dvě možnosti. První je předložit návrh a pak čekat. Dost pravděpodobně nás pak čeká volební kampaň s dvěma hlavními kandidáty. Jeden bude slibovat „ráj a víc peněz“ a ten druhý „méně utrácení a co nejméně peněz pro Brusel“. Snadno uhádnete, co je atraktivnější, a co se tedy pravděpodobně stane. Jakmile se Parlament ujme funkce, vyslechne všech 27 nových komisařů a zasedne nová Komise, bude potřeba některé naše návrhy změnit a následně Komise předloží nový návrh. A budeme opět ve stejné situaci a bude prosinec 2020 a my jsme se opět nepoučili z minulých chyb.
Proto se tolik zastávám řádné správy: Předložíme návrh v květnu a bulharské předsednictví a naši rakouští a rumunští kolegové se jej okamžitě ujmou a včas zařadí na program Evropské rady. Začne-li se projednávat v únoru a zařadí se mezi priority, můžeme, doufám, jednání uzavřít v Sibiu v květnu 2019. Když se nám to podaří, vyšleme tím světu jasný signál: Evropa je schopná jednat, a to dokonce jednomyslně.
Hlavní zpráva tedy zní: Bezpečnost, ekonomická síla, konkurenceschopnost, solidarita a udržitelnost. Peníze vynaložíme jedině tehdy, když budeme schopní prokázat, že přinesou přidanou hodnotu. A v tomto duchu budeme peníze od členských států žádat: na politiky s evropskou přidanou hodnotou.
Read more ...